Cesta do Granady

Malaga

Malaga

13. září 2012, Málaga, Španělsko. Pan letuška oznamuje, že za hodinu odbije půlnoc a letadlo české lowcost aerolinky Smartwings s polorozpadlými sedadli zatíná brzdové destičky a nepříjemným skřípotem dává najevo všem letem uspaným cestujícím, že je čas promnout ospalé oči, protáhnout páteř a nechat si nafackovat od nefalšovaných 30°C. Nezvyk na létání se po tří hodinovém plachtění (ignoruju to, že se to jakkoliv vymyká selskému rozumu) v hroudě železa projevuje nemalou únavou, nicméně začínám chápat proč mi Ježíšek k Vánocům ne vždy přinesl všechno co sem mu na zmuchlanej piják jasně a stručně definoval. Obvěšen krosnou, batohem a brašnou, tahajíc za sebou velikej kufr… taky bych příště seznam trochu proškrtal.

Autobus z letiště nás odváží do centra Málagy, pěšky 50 minut do hostelu (ve skutečnosti to bylo jen 15 minut, ale s těma bagláma to cejtíte jinak). Půlnoc odbila, energie nezbyla, nicména na noční procházku Málagou se musí, to je bez debat. Málaga ve zkratce: chodníky z mramoru, luxus na vás zírá z každé uličky, rušné ulice plné lidí (je po půlnoci), v jedné se chystá modní přehlídka. Opodál přístav mořeplavců s megalomanskou betonovou alejí (jiný název mě nenapadá), která mě nechává bezvýsledě přemýšlet nad jejím účelem. Možná narážka na Pabla Picassa, který z Málagy pochází. I v jeho díle se často zbytečně ptáte „Proč?“.

Následuje první smočení unavených nohou ve slanném oceánu a zasloužený odpočinek v podobě ústního převalování červeného vína ze strany na stranu (Darwin se překlepl, nikdo mi nevymluví, že člověk je z křečka, nikoliv z opice), žvýkání nahořklých oliv na zahrádce baru pod jakousi pevností tyčící se vysoko na skále. Klišovitý obraz Španělska už dokreslují jen rozplývající se tóny flamenga, které se zřejmě vyučuje v prostorách nad barem. Můžete si myslet, že sem si to vymyslel, ale důkazem toho, že nelžu je, že tu chybí zmínka o tangu a růži v ústech Antonia Banderase (ten mimochodem z Málagy pochází).

Antonio Banderas

Antonio Banderas

Strávil jsem 7,5 měsíce v anglickém hostelu v Brightonu se squaterskou atmosférou, 15-ti spolubydlícími na 30 m čteverčních a za £12 za noc. Ve Španělsku pak v této návaznosti a srování výraz hostel nešlo použít, i když to tak označili. Pro mě to byl 4**** hotel. Pátou hvězdičku nemohu údělit pro absenci bazénu. Ten by šlo udělat pouze provizorně v koupelně, ale tam už byli nastěhovaný umělohmotné kačenky. A cena? Nižší a navíc v Eurech!
Následující ráno opět ochotnické divadlo v podobě zhoštění se role amatérského Jěžíška (pokud ignorujeme fakt, že to bylo mimino a přijmeme realitu, že si ho všichni stejně představujeme jako Santa Clause), obvěsit se 2 krosnami, 3 batohy, 2 brašnami a zavlíct za sebe 3 velký kufry (ano je toho více než na začátku, ale to vám při tom vyčerpání tak prostě přijde) zkoušky překonat poslední rekord bleskoběžce Usaina Bolta při běhu na nádraží… Vzdali jsme to těsně před nádražím, když naše čichová čidla (odtud se zřejmě vzalo citoslovce „čiči“) zaznamanala . Španěly velmi oblíbenou snídani.

Churros a čokoládu

Churros a čokoládu

Energie nabita, nástup do autobusu, 90-ti minutová teleportace a první krok na půdu nového domova… Granady…